Kolikrát jenom si v minulosti lidé šetřili třeba i onu pověstnou korunku ke korunce! Kolikrát si jenom dokázali lidé i z toho mála, které dříve obvykle mívali, uložit aspoň trochu peněz, aby měli třeba rezervu na možné horší časy nebo aby si jednoho dne mohli koupit i to, na co by bez spoření nikdy neměli! A vždy se to bralo jako vlastně velice rozumné počínání, lidé, kteří si šetřili, byli vždy vnímáni lépe než ti, kteří všechny své peníze hned rozházeli a případně ještě dělali dluhy.
O tom, že by si lidé měli naspořit peníze, se mluvilo vždycky a spořivost byla obvykle veřejně vyzdvihována.
Ale všeho do času. Nevím, jak přesně to vypadalo v dobách, kdy jsem ještě nebyl na světě, jisté ale je, že se nejednou takzvaně voda kázala a víno pilo. Padlo Rakousko-Uhersko a význam jeho měny byl ten tam. Přišla komunistická měnová reforma a všichni, kdo měli našetřeno, přišli takřka o všechno, co si předtím odtrhli od úst. A ani tím soudruzi neskončili, protože, jak se ironicky říkalo, tito nezdražovali, ale zkvalitňovali služby, respektive tu nebyla inflace, jen bylo všechno pořád dražší a dražší. A nic na tom nezměnila ani polistopadová doba s jejím takzvaným narovnáním cen, zavedením tržního hospodářství a nejedním klidně i šíleným ekonomickým počinem.
A jak je tomu dnes? Peníze nám žere inflace stejně jako často i v minulosti. Ba v dnešní době ještě víc. Protože dnes doplácíme jak na aktuální nepříznivou situaci ve světě i u nás, tak i na následky pandemie i na finanční zrůdnosti, jež dělaly s našimi společnými penězi předchozí dvě vlády.
Kvůli inflaci jsou tak dlouhodobě biti všichni, kdo mají našetřeno. Protože kdo peníze nemá, toho inflace nepálí, na rozdíl od těch, jejichž úspory ztrácejí na hodnotě. A už jsem se dokonce dočetl, že to tak prý má být. Že se musí ti spořiví takto poškodit, aby se udržel sociální smír ve společnosti.
A je mi z toho smutno. Protože často přijde den, kdy kdekdo potřebuje finanční rezervu. A když nikdo nebude takový blázen, aby za stávajících podmínek šetřil? Co pak?