Klasická literatura či jiné umění je rozhodně něco, čeho si ceníme. To je ostatně důvod, proč tyto knihy čteme, chodíme na divadelní představení, případně do galerií a proč jsou například obrazy starých mistrů oceňovány na miliony korun. Zde je ale vhodné se zamyslet, jak se vlastně z nějakého umělce, ať už jde o malíře, hudebního skladatele či autora knih stane klasik. Rozhodně to není tak jednoduchý proces, jak by se nám mohlo zdát. V první řadě je faktem, že samotná kvalita díla nehraje až takovou roli, jak by se mohlo zdát. Jistě, svou váhu má, avšak rozhodně není jediným faktorem. Z minulosti známe mnoho kvalitních knih, které se klasikou nikdy nestaly.
Mnohem důležitější je totiž popularita. Není náhodou, že většina děl, která dnes považujeme za klasická, byla dříve určena pro široké masy, a považována v podstatě za „brak“. Stačí se jen podívat na asi nejvýznamnějšího autora, Shakespeara. Jeho divadelní hry jsou dnes považovány za standard, kterému se snažíme přiblížit. Obdivujeme jeho práci se slovy i s jazykem, a hrají se dodnes. Přesto v jeho době šlo o díla, která nebyla určena vysoké společnosti, nýbrž pro běžnou veřejnost. To je ostatně důvod, proč jsou zde postavy jako například sir Falstaff, který se vyskytuje hned v několika jeho hrách.
Můžeme se také podívat na Van Gogha, jehož obrazy v době, kdy byl naživu, nikdo nechtěl. Přesto jsou dnes považovány za jedny z nejkrásnějších, a například o Slunečnicích či Hvězdné noci slyšel asi každý, a mnozí z nás viděli i reprodukci v knihách. Dalším příkladem může být Alexander Dumas starší, jehož Tři Mušketýři či Hrabě Monte Cristo jsou vysoce ceněny. Ve své době se však jednalo o příběhy vycházející v novinách na pokračování, a byly považovány za četbu pro plebejce, nikoliv pro šlechtu. Proto bychom neměli odsuzovat moderní díla jen proto, že jsou populární, nebo protože jsou napsána pro masy. Třeba se za několik desetiletí stanou součástí povinné četby.