Každý z nás má jiné záliby a koníčky. Abychom se jim však mohli věnovat, potřebujeme nejen peníze a čas, ale také potřebný prostor. Ten záleží na tom, co chceme provozovat – například jezdit na kole doma příliš nejde, zvláště pokud jde o cyklokros. Je však pravdou, že mnoho z těchto koníčků vzbuzuje nelibost ostatních. Lidem se často nelíbí, že se například po parku nebo po lese prohání vysokou rychlostí kola, že je všude nepořádek po psech nebo třeba že hulákají sportovci. Tuto nelibost lze samozřejmě pochopit. Je však potřeba také přiznat, že lidé mají právo věnovat se svým zálibám. Jak tedy tento rozpor vyřešit? Zdá se totiž, že uspokojit obě strany je prakticky nemožné.
Tím v současnosti asi nejlepším řešením je vyhrazení oblastí určených výhradně pro daný koníček. Může to být cyklistická trasa, psí louka nebo dráha pro kolečkové bruslaře. Na těchto místech se mohou lidé dané aktivitě věnovat, aniž by někoho rušili.
To by se zdálo ideální, avšak je zde hned několik problémů, které brání plošnému zavedení. V první řadě prakticky není možné pokrýt celou republiku. Jistě, takováto místa najdeme ve větších městech, avšak na vesnicích je příliš málo lidí na to, aby se to vyplatilo.
Dalším problémem jsou peníze. Údržba takovýchto zařízení něco stojí, zvláště pokud je chceme udržet v perfektní kondici. A všichni víme, že peněz rozhodně není nazbyt. Samozřejmě by se to dalo (a často se tak děje) vyřešit zavedením vstupného či členského poplatku, případně pořádáním závodů a vybíráním vstupného od diváků. Ano to ovšem celkové náklady nepokryje.
Navíc je zde ten problém, že zdaleka ne každý zájemce má dostatek peněz na to, aby si vstup či členství mohl dovolit, avšak přesto o danou aktivitu mají zájem. Takoví lidé pak nemají jinou možnost, než ji provozovat na veřejnosti. Proto bychom měli v tomto případě uplatňovat principy tolerance ze strany běžných občanů, a zároveň i ohleduplnosti ze strany „sportovců“. Jen tak dospějeme ke kompromisu, který je v současnosti jediným možným řešením.